Jsou 4.30h ráno 14.10.2018. Nasedám do jednoho ze dvou autobusů vezoucí necelou stovku závodníků na start již mého osmého ironmana. Tentokráte je to Winterman. Je trošku více specifický v tom, že se plave 8,6 km po proudu v řece Labi o teplotě 12°C. Dále už je klasických 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton končí pro zpestření na Ještědu.
Po páte hodině ranní vysedáme u startu závodu. Mám zhruba půl hodiny na převlečení se do plaveckého. Neoprén je povinný, doporučená je neoprénová čepice nebo kukla a ponožky. Volím kuklu a ponožky, pod neoprénem si nechávám jen trenýrky.
V 5.30 zazní start a všichni můžeme naskákat do vody. Po pár metrech zjišťuju, že tmavá skla v úplné tmě nejsou to pravé, jedinné co vidím jsou blikačky připevněné na závodnících přede mnou. No nic, už jsem tu tak budu plavat dokud neuvidím třetí most, u kterého je první depo. V té tmě se mi to jeví jako nekonečné, absolutně nevím, ve kterém místě koryta jsem. Asi dvakrát jsem minul naváděcí bojku maximálně o dva metry a sem tam skončím někomu na zádech. Po asi 80 minutách vidím konečně depo ve kterém mě čeká můj „ povinný support“ Honza.
Pomáhá mi z vody a doprovází mě do depa. V něm mi pomáhá se převlíknout a vysušit. Po plavání mi naštěstí není vůbec zima a mám kupodivu dobrou náladu. Převlékání nám zabírá asi 10 minut varážím na kolo. Povinné je přední světlo a blikačka. Vyjíždím totiž skoro za tmy na asi 30 místě.
Kolo je v současné době mou nejslabší stránkou, tak mám trochu obavy s převýšení přes 3000 metrů a opravdu silným větrem. Plán je zajet pod 8 hodin. Prvních 13 je po proudu Labe a pěkně odsýpá.Pak už ale začíná jen stoupání a klesání až do cíle cyklistiky. S Honzou jsme domluveni na každých cca 20 kilometrech s občerstvením. To nám celkem vychází. Na 30. Kilometru se převlíkám do méně teplého oblečení. Další dvě delší pauzy na vetší jídlo dávám na 80. a 150. kilometru. Poslední stoupání po přestávce už mi přijde nekonečné a začínám se těšit na běh. Po necelých 10 hodinách od startu přijíždím do druhého depa, kde už mě čeká můj parťák. Pomáhá mi se převlíknout a dodává mi dobrou náladu.
Dohodli jsme se, že se mnou pohěží celý maraton a kamarádka Jana, u které máme celý víkend azyl nás bude doprovázet autem a co 2 kilometry se budeme případně občerstvovat. Na prvním kilometru mi Honza sděluje jeho taktiku“ „Hele prvních 30 kilometrů dáme za 3 hoďky a na závěrečné stoupání máme 2 hodiny, to bude v pohodě“. Začínám se smát, ale je to myšleno vážně. Kupodivu tento plán vychází a dokonce co pět kilometrů někoho předběhneme.
Až do 25. Km to běží opravdu dobře. Na 26. Mám krizi a vůbec se mi nechce pokračovat. Honza mě ale nenechá zvolnit a pronáší druhou hlášku: „Víš jaká je výhoda krize na 26. Kilometru? Že už nepřijde na 30 :-D“ Měl Pravdu. Dobíháme pod stoupání, jen se přioblíkneme, dáme čelovky a pokračujeme. Stoupání je běhatelné, dokonce se daří kousek před cílem doběhnout druhou ženu. Po 15 hodinách jsme konečně v cíli, kvůli silného větru nás už nepustili na nejnáročnější závěrečné stoupání, teď mě to mrzí ale v tu chvíli jsem byl rád. Alesň je větší důvod se vrátit. Nahoře dáváme jen pití, společné foto a hodem domů se vyspat.
Vyhlášení a společné focení probíhá druhý den dopoledne v resortu Malevil, kde máme i bohatý brunch. Pak už honem domů,...
Pokud někdo o závodě uvažuje, tak mu ho určitě doporučuji. Opravdu krásná příroda, rodinná atmosféra závodu a velice emotivní vyhlašování. Za mne zatím nejhezčí závod v životě.
P.S: Ještě jednou děkuji parťákovi Honzovi, bez kterého bych byl na trati ještě teď a doufám že se postavíme na start i v příštím roce,..